pondělí 28. září 2015

Dolomitenmann - Adrenalin, který musíte zažít

Běh do převýšení 2400 metrů.
Paragliding
Jízda na horských kolech - Hodina a čtvrt nahoru, 15 minut dolů
Kajak a běh do cíle.
To vše obsahuje nejdrsnější závod světa.
Nevěříte? Tak čtěte!
Je čtvrtek odpoledne a já spěchám ze školy domů, kde na mě čeká máma a zbytek lidí, co tam jedou. Čeká nás 7 hodin cesty na hranice Rakouska a Itálie do krásného městečka Lienz - Normálně klidné město, kde jsou milí lidé, kteří rádi farmaří.
Jenže pak tu je vždy jeden víkend, kdy se tam objeví mnoho národností, mnoho sportovců a mezi nimi i ti čeští - Kristián Hynek, Tomáš Slovák, Kamil Mrůzek či Jan Škrabálek.
Ano, lidem, co se o sporty nezajímají to nic neřekne, ale jednoduše - Jedni z nejlepších ve svých kategoriích.
Už celých 15 let sleduji každý rok, jak trpí, jak se snaží a jak je to i přes všechno baví.

Tenhle rok byl pro mě něco víc. Nevím, čím to bylo, buď tím, že už tam druhým rokem jezdím fotit nebo, čím jsem starší, tím mě to baví víc nebo nevím. To je i důvod, proč jsem se o tom rozhodla psát.

První den byl dá se říct pátek. Všude takový klid před bouří. Zkouška všeho, zda funguje pouštění řeky, poslední proletění se padákem a jen tak si zajet na kole.
Nás ostatní čekal buď výlet do Itálie na kolech nebo konkrétně já jsem trávila den s dcerou známých u atletického hřiště, kam budou následující den přistávat paraglajdisté. Hned, jak jsem tam vešla, věděla jsem, že to bude problém.
Obecně se ten den nic moc nedělo, takže přeskočme na sobotu

9:00 jsme seděli na kolech a jeli do městečka Ammlach, kde bylo plno lidí s kolem a plno lidí, co šlo do strmého kopce. Po chvíli jsme byli všichni zadýchaní a tak jsme se zastavili na krajnici a čekali, než poběží běžci. Cesta, která normálně trvá ujít skoro hodinu, tak běžci jí měli za 20 minut a už jsem jen volali "hop, hop, hop!"
Samozřejmě první proběhla černá vlna (nemyslim to zle, jen pro upřesnění). 4 běžci tmavší pleti se zase drželi na špici.
O pár chvilek později už se přiřítil zbytek.
Když proběhli všichni, jeli jsme rychle k pensionu, kde jsme se převlékli, protože záhadné počasí se jako vždy projevilo a zase nadělilo nádherné počasí na kraťasy.

Dál naše cesta pokračovala na mezipřistání praglajdistů, což byla černá sjezdovka.
Díky propustce pro media jsem si sedla vedle brány, kterou začínal kilometrový běh do kopce, odkud museli dál letět na atletické hřiště.
Další nebezpečí, co ale tato sjezdovka přinesla byly dráty, kde normálně jezdí lanovky. Velké štěstí mělo mnoho paraglajdistů, až na jednoho, který na ně tvrdě přistál, což bylo pro tento rok JEDINÝ! (Minulý rok museli vystříhávat jednoho, který se do nich zamotal a nebyl jediný, kdo takhle minulý rok přistál)
Dál nás čekali kolaři, kteří jezdí hodinu a čtvrt na jeden z vrcholků dolomit a 20 minut dolů. Museli projet tou bránou, kterou museli paraglajdisté probíhat.
Neskutečné, když se více než 50ti kilometrovou řítí jezdec na kole po černé sjezdovce.
Seděla jsem za zábradlím, nebo-li v dráze kolařů, zase díky propustce pro média a koukala jenom, jako kolem mě sviští.
Poslední následovali kajakáři, které jsme bohužel nestihli, ale jen Vám řeknu, že běžet 800 metrů, z toho 200 metrů plavat, pak skočit s kajakem ze 6ti metrů do vody, pádlovat asi 35 minut a pak běžet do cíle je hrozné. Tenhle rok to nevydržel jenom jeden kajakář, který se v cíli pozvracel (Jen jsme slyšeli od kameramanů).
No, tak jsme se pak šli najíst a naše 10ti členná skupina zaujala mnoho lidí. Všichni tyrkysová trička s nápisem Dolomitenmann 2015 a všude Fackelmann - což je jeden z mála čistě českých týmů. Všichni se nad námi bavili a fotili si nás, protože takhle sehraní jsou spíše většinou jen fanoušci rakouského týmu Red Bull (Ano, hlavní sponzor je energetický nápoj, je o on!).
Dále nás cesta však musela zavést domů, protože jsme si potřebovali chvíli odpočinout. Přijeli jsme k pensionu a jen slyšíme: "Tak co, ví někdo, jak mu je?" zeptal se jeden z kameramanů a v nás hrklo. Stalo se někomu něco z našeho týmu? Nebo někomu z našich známých?
Přisedli jsme si a už nám vyprávěli, co se stalo na atletickém hřišti. A já v tu chvíli věděla, že můj instinkt byl den předem správný.
Jeden z paraglajdistů se vyhýbal osvětlení, čímž ztratil hlavní vítr, kterým by se dostal na hřiště. Opustil ho všechen důležitý vítr a začal se volným pádem ze skoro 20 ti metrů dostávat na zem. Kdyby dopadl do trávy nebo odměkčeného tartanu, asi by to mohlo být lepší, jenže chudák dopadl přímo tvrdě na sanitku, kde udělal kotrmelec a spadl na zem. Všem se prý zatajil dech a od té doby o něm nikdo neslyšel (Upřímně do teď nemá nikdo, kdo se ptal zprávy o tom, jak to s ním dopadlo).

Všechny ty útrapy mají ale své plus. Konec na náměstí v Lienzu. Uvolněná atmosféra, pivo teče proudem a všichni se baví. Pak se vyhlásí vítězové a s humorem bývalého olympijského sjezdového lyžaře končí tenhle večer s oslavami na pensionu.
Sportovci si lížou rány a i přes to se těší na další rok.

A jak dopadli Češi?
No, ne každý rok je posvícení, ale upřímně, rok od roku to kazí mezinárodní týmy. Kdyby se to bralo samostatně mezinárodní a samostatně sestavený jenom ze sportovců té země, tak jsme mezi prvními pěti. Jinak jsme obsadili 13. a 15. místo.
I tak je to krásné ze skoro 100 týmů (Pouze 37 profesionálů, kterých se Češi účastní)
Doufám, že jsem fanoušky adrenalinu na něco nalákala a snad se tam setkáme příští rok.
A ještě dole se můžete pokochat několika fotkami.
Bye

Nicol


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za Váš komentář.